Zdá se, jako by se s narcisty poslední dobou roztrhl pytel.
Kdekdo dnes bez váhání označí svého partnera za narcistu. Stačí zahlédnout nějaký konkrétní rys. Stačí si přečíst článek o tom, co „narcisté často dělají“, a když partner minulý týden udělal přesně tohle, je jasno.

Jako by skutečnost „necítím se ve vztahu dobře“ automaticky znamenala: můj partner je narcista.

Není proto divu, že se objevují názory, že pokud diagnózu narcistické poruchy osobnosti neurčí specialista, neměli bychom nikoho takto označovat.

Ano, dává to smysl.
A zároveň to má háček.

Podle odborníků splňuje diagnostická kritéria pro narcistickou poruchu osobnosti zhruba 0,5–6 % populace. Narcistické rysy má ale až 25 % lidí. A to jsou pořád jen odhady.

Proč? Protože drtivá většina lidí s touto poruchou ke specialistovi nikdy nepřijde. A pokud ano, často proto, aby sehráli roli oběti i tam. Když je odborník prokoukne, označí ho za neschopného a rozhodně se nepůjdou chlubit tím, že jim byla stanovena nějaká diagnóza.

Jen malá část diagnostikovaných narcistů se k odborné diagnóze dostane „oklikou“.
Obvykle se musí stát něco opravdu zásadního. Pád na dno. Kolaps. Něco, co je donutí vyhledat pomoc.

Dlouhodobé vztahy jim totiž většinou nefungují. Partnerské, přátelské, pracovní ani rodinné. I když navenek to může vypadat jinak. Mohou působit jako lidé s nekonečnou sítí známých a přátel. Jenže hluboké, stabilní a důvěrné vztahy často chybí. A oni to vědí. A frustruje je to.

Mnozí mají sklony k závislostem. Často alkohol, ale i jiné druhy závislosti. Žijí pod neustálým tlakem – udržet masku, udržet kontrolu, sehrávat stále dokola stejné hry.

Časté jsou i sklony k agresivnímu chování. Nejen v rámci domácího násilí, ale i při konfliktech s jinými lidmi.

Ke specialistovi se tak často dostanou z jiného důvodu.
Deprese. Léčba závislosti. Soudně nařízená terapie po incidentu – napadení, agrese, nehoda pod vlivem návykových látek.

A i tehdy mluvíme jen o zlomku těch, kteří by diagnostická kritéria splnili. Navíc ani zde není jisté, že porucha bude na pozadí původního problému rozpoznána.

Specifickou skupinou jsou tzv. skrytí narcisté. Nejsou otevřeně agresivní. Manipulují nenápadně. Vynikají v psychickém nátlaku a mají velmi dobré krytí. U specialisty pak mohou působit spíše jako dokonalá oběť.

Co z toho plyne?
Že bychom raději nikoho neměli označovat za narcistu?

Často se říká, že manipulátora poznáme podle jeho oběti. Ta totiž někdy přijde na terapii proto, že uvěří, že je nemocná. Že by se měla léčit. Přijde vyčerpaná, přebírá odpovědnost, hroutí se a nechápe, co se vlastně děje, je přesvědčena, že problém je v ní. 

Jenže ani odborník nemůže otevřeně označit za narcistu někoho, koho nikdy neviděl a nevyšetřil.

Navíc se může stát i opak. Manipulátor zajde k odborníkovi, přesvědčivě popíše situaci – jen obráceně. To, co sám dělá, připíše partnerovi. A pokud pak uslyší, že jeho partner vykazuje narcistické rysy, vrací se domů s esem v rukávu: „Vidíš? Odborník potvrdil, že problém jsi ty.“

Takže co vlastně víme?

Víme, že narcistická porucha osobnosti existuje. 
Víme, že někteří lidé mají její plně rozvinutou formu.
Víme, že jiní mají jen některé rysy.
A víme také, že občas se narcisticky může zachovat úplně každý z nás.

A aby toho nebylo málo – v rozjeté dynamice toxického vztahu se role manipulátora a oběti často prolínají. Střídají se. Navenek mohou oba působit velmi podobně. Oba nesou zranění a trauma. Ta zranění si mohou být překvapivě podobná. Zásadní rozdíl bývá v tom, jakou obrannou strategii si kdysi zvolili. (viz článek zde)

Jak tedy poznat, kdo je narcista a kdo oběť?

Tohle dilema řeší často i samotné oběti. Během sezení není výjimkou, že začnou pochybovat: „Co když jsem já ten narcista?“

Už samotná schopnost tuto otázku položit a znejistit napovídá, že pravděpodobně nejsou. Člověk s plně rozvinutou narcistickou poruchou skutečně nepřipustí, že by byl problémem on. Pokud něco přizná, bývá to pod tlakem bezprostředních důkazů – a vždy s dodatkem, že kdyby ten druhý nedělal tamto, on by nemusel dělat tohle. Odpovědnost na sebe nepřenese.

Empatický člověk naopak často přebírá odpovědnost i tam, kde vůbec nemusí.

Pro okolí je rozpoznání ještě těžší. Je potřeba znát situaci dlouhodobě a v souvislostech. Dívat se na činy, ne jen na slova. Sledujte, zda dotyčný o hodnotách jen mluví, nebo je skutečně žije.

Napovědět mohou i další vztahy – s dětmi, rodinou, přáteli, kolegy. Jsou dlouhodobé, blízké a založené na důvěře? Pokud ne, je to minimálně důvod ke zvýšené opatrnosti.

Než se tedy postavíte na něčí stranu, ujistěte se, že máte většinu dílků celé skládačky. Ideálně všechny.

A ještě jedna věc.
Toxicita nevzniká jen v kombinaci „narcista a empat“. Častá je například i dynamika mezi člověkem s vyhýbavou poruchou osobnosti a někým s traumatickou vztahovou vazbou. Nebo mezi lidmi s hraniční poruchou osobnosti a dalšími nezpracovanými zraněními.

Celá tato problematika ale není pro člověka, který se chce dostat z toxického vztahu ve finále vůbec podstatná.

Pro uzdravení z toxického vztahu nepotřebujete potvrzenou diagnózu svého partnera, rodiče nebo šéfa. Nepotřebujete vědět, zda někdo splňuje všechna kritéria, nebo má „jen“ rysy.

Podstatné je uvědomění, že jste silně emočně připoutaní k člověku, který vás dlouhodobě zraňuje a ubližuje vám.

To je ve finále stejně to jediné, s čím můžete reálně pracovat a zároveň to jediné, s čím má smysl pracovat.