Jedním ze základních důvodů, proč mezi dvěma lidmi vznikne toxická dynamika, je hluboké – a často nevědomé – přesvědčení, že pokud má někdo podobné zranění jako my, musí nám zákonitě rozumět. Že je „jako my“. Že s námi bude souznít na úrovni, které nikdo jiný nerozumí.

V takovém setkání cítíme silné napojení. Pocit domova. Úlevu. Máme dojem, že jsme konečně potkali někoho, kdo „ví“. Kdo chápe bez vysvětlování. Kdo cítí stejně hluboce. A právě tady vzniká první a velmi nenápadná past.

To, že si dva lidé prošli podobným traumatem – například v dětství – totiž vůbec neznamená, že je to trauma tvarovalo stejným způsobem. Neznamená to, že mají stejné hodnoty, stejnou schopnost empatie, stejný vztah k sobě nebo druhým. Trauma samo o sobě z lidí nedělá „stejné duše“. Dělá z nich lidi, kteří si vytvořili potřebnou strategii přežití.

Ale každý z nás si volí jinou strategii sebeobrany. (Více o těchto strategiích najdeš zde)

Někdo se naučí útočit. Převzít kontrolu, dominovat, manipulovat, aby už nikdy nebyl zranitelný.
Někdo utíká. Vyhýbá se blízkosti, odpovědnosti, konfrontaci.
Někdo se schová – přizpůsobí se. Potlačí sebe, své potřeby, emoce i hranice, aby byl přijat a neztratil vztah.
A někdo zamrzne. Odpojí se od emocí, od těla, od sebe samého.

Tyto strategie jsou pochopitelné. Vznikly jako ochrana. Jenže zároveň velmi zásadně tvarují osobnost, způsob navazování vztahů i to, jak člověk zachází s druhými lidmi.

A tady vzniká toxický koktejl.

Člověk, který se naučil přizpůsobovat, potlačit sám sebe, často automaticky cítí blízkost k někomu, kdo útočí nebo přebírá kontrolu – protože tento vzorec je mu důvěrně známý. A zároveň si do něj promítá očekávání porozumění: „Vždyť on/ona přece prožil/a něco podobného jako já. Musí mě chápat.“
A ve svém naučeném programu nevěnuje pozornost svým vlastním emocím, ale orientuje se více na partnera, snaží se o porozumění, ohleduplnost, takže pomalu začne omlouvat i chování, které by omlouvat neměl.
A druhý, který je naučený ve svém režimu přežití útočit, kontrolovat a manipulovat, dostává potřebný prostor. 

Trauma nezaručuje empatii. Nezaručuje laskavost. Nezaručuje schopnost vztahu. Zaručuje pouze to, že se člověk nějak naučil přežít.

A pokud si tyto rozdíly neuvědomíme, snadno zaměníme společné zranění za skutečnou blízkost. Intenzitu za lásku. Napojení za bezpečí.

Právě tady je jeden z klíčových momentů pro uzdravení:
pochopit, že sdílená bolest není totéž co sdílená zralost. A že skutečně zdravý vztah nevzniká mezi dvěma zraněnými částmi, ale mezi dvěma lidmi, kteří jsou ochotni své zranění vidět, přijmout a převzít za ně odpovědnost.