Žijeme v době, kdy už víme, že násilí je špatné.
Jenže když se řekne „násilí“, většina z nás si pořád představí především násilí fyzické. Přitom mnohem častěji se setkáváme s násilím psychickým.

Pojmy jako emoční násilí nebo psychické zneužívání jsou stále zahalené jakousi mlhou. Nejsou úplně jasné, nejsou snadno uchopitelné.

Fyzické násilí je vidět. Je jasně patrné ve chvíli, kdy se děje, a jsou vidět i jeho následky – zranění, modřiny, otisky ruky na těle. A když něco takového vidíme, okamžitě se v nás zvedne jasný pocit: tohle je špatně, takhle by to být nemělo.

I proto jsou dnes tak populární kurzy sebeobrany a bojové sporty. Lidé mají přirozenou potřebu se proti fyzickému násilí vymezit, nenechat si ubližovat, dokázat ochránit sebe i své blízké. Být silnější.

Jenže vedle fyzického násilí existuje ještě násilí psychické.
Na rozdíl od toho fyzického není vidět. Nezanechává modřiny, podlitiny ani zlomeniny. Přesto zanechává hluboké a často velmi bolestivé následky na duši. A ty jsme se naučili přehlížet, bagatelizovat a zlehčovat – a to jak z pozice týraného, tak z pozice svědka, ale často i pachatele.

Mockrát jsem od klientek slyšela věty typu:
„Pořád mi říká - vždyť tě nemlátím, tak co si pořád stěžuješ!“
A bohužel to často slýchají i od svých blízkých, u kterých hledají pomoc a pochopení:
„No tak tě nebije, peníze domů nosí, tak co bys ještě chtěla? Nejsi jenom trochu moc náročná?“

A už tohle je samo o sobě zraňující.
Něco mě bolí, něco mě trápí, a když se s tím snažím svěřit, přijde odmítnutí mých pocitů, jejich zlehčení a potlačení.

U psychického násilí je v první řadě nejtěžší ho rozpoznat.
Jednodušší to mají lidé, kteří vyrostli v bezpečném a chápajícím prostředí. Ti nepotřebují „naložit“ tolik. Když cítí, že něco není v pořádku, že jim to ubližuje, věří svým pocitům a bez výčitek odcházejí.

Mnohem složitější je to pro lidi, kteří v bezpečném prostředí nevyrostli. Jejich potřeby, pocity a prožitky byly v dětství přehlíženy, zlehčovány nebo potlačovány. Takový člověk si často ani v dospělosti neuvědomí, že to, co zažíval už jako dítě, bylo psychické týrání. A ano – přirozeně máme silné zábrany označit své milované rodiče za psychicky násilné.

Jako děti jsme s tím stejně nemohli nic dělat.
A problém je, že si tenhle pocit bezmoci často neseme i do dospělosti.

Tito lidé pak nejenže neumí psychické násilí rozpoznat, ale ani se mu bránit. Jednak kvůli naučené bezmoci – jako děti se bránit nemohli a neuvědomují si, že jako dospělí už mohou. Ale hlavně proto, že psychické násilí považují za normu. Za něco důvěrně známého.

Když je na ně někdo „hodnější“, často se cítí provinile nebo trapně. Mysl se přirozeně brání představě, že by jim jejich nejbližší ubližovali. Často jsou přesvědčeni, že to ti druzí „myslí dobře“ a že takový přístup vlastně potřebují.

Opakovaně jsem byla svědkem momentů „probuzení“. Chvíle, kdy si klienti poprvé připustili, že to, co zažívají, je násilí. Že jsou v pozici týraného člověka. A že ten, koho milují, jim ubližuje – možná dokonce vědomě.

Jsou to extrémně silné okamžiky. Mysl automaticky hodí zpátečku: Ne, tak to není!...
Jenže proces už běží. Člověk nad tím začne přemýšlet, postupně si dovolí vidět, co se skutečně děje. A pak přijde zděšení, panika, strach.

Právě v těchto chvílích je podpora naprosto klíčová. Možnost se zhroutit, plakat, nebýt na to sám. A hlavně vidět, že cesta ven existuje a že leží před ním.

Protože pokud člověk nemá vybudovanou důvěru ve vlastní pocity, neumí se za sebe postavit a nerozpozná psychické násilí, je potřeba se to nejdřív naučit.

Není totiž řešením odejít z jednoho zraňujícího vztahu a vzápětí se schovat do dalšího. A to se bez uvědomění a schopnosti rozpoznat psychické násilí bohužel děje velmi často.

Oběti jsou oslabené. Touží po podpoře, po bezpečí, po někom, u koho se mohou schovat. A přesně na tento typ zranění psychicky násilní a manipulativní lidé čekají. Zpočátku vytvoří chápající a bezpečné prostředí, nechají oběť zotavit se a vybudovat důvěru. A než se oběť rozkouká, už je v tom znovu.

Protože včas nerozpoznala varovné signály a konkrétní formy psychického násilí.

Po sérii takových vyčerpávajících vztahů se pak lidé často úplně uzavřou. Vybudují si jedinou obranu, kterou znají – úplné odstřižení od blízkých a intimních vztahů. Protože uvěří, že blízkost vždycky bolí.

Nevědomky se tím ale mohou dostat do pozice, kdy začnou ubližovat oni sami. Svým dětem, rodině, přátelům nebo lidem, kteří je skutečně milují.

Aby se tento kruh neopakoval, je důležité mít podporu a vedení. Učit se chápat mechaniku manipulativních a toxických vztahů. Uvědomit si, co konkrétně mě k tomu druhému tak silně váže, proč mám pocit, že bez něj nepřežiju – a začít to léčit.

Tohle má každý jinak.
Co je ale univerzální, je schopnost rozlišit jednotlivé formy psychického násilí a zneužívání.

A právě na to se podíváme v dalším článku.