Vystudovala jsem pedagogiku a krátce jsem učila na malé základní škole.
Narodila se mi první dcera, přišel první rozvod, dceřina diagnóza PAS a do školství jsem se vrátit nemohla ani nechtěla.
Několik let jsem pracovala v neziskové organizaci jako koordinátorka a mentorka rozvojových a vzdělávacích programů pro různé cílové skupiny. Postupně jsem si doplnila kvalifikaci a začala působit i jako koučka.

Dlouho jsem pracovala „obecně“ – s tím, s čím lidé přicházeli. Jenže čím víc jsem se potkávala s příběhy druhých, tím jasněji jsem viděla, že mě opakovaně přitahuje jedna oblast: lidé, kteří se snaží postavit na nohy poté, co je něco dlouho lámalo zevnitř.

Velmi často to byly vztahy.
A velmi často to nebyly „jen“ vztahové neshody.

Byla to manipulace.
Narušené hranice.
Ztráta sebe sama.
Pocit, že člověk už ani neví, co je pravda a co je „jen jeho přecitlivělost“.

A já tomu rozuměla. Nejen hlavou. Zažívala jsem to také.

Dětství, které mě naučilo být hodná. A vydržet.

Vyrostla jsem s narcistickým otcem a emočně nedostupnou matkou. Dlouho jsem vůbec nevěděla, že je něco špatně. Protože když vyrůstáte v určitém prostředí, berete ho jako normu. Neumíte ho porovnat s něčím zdravějším.

A když už jsem začala tušit, že něco nehraje, byla jsem vnitřně přesvědčená, že ten problém jsem já.

Otec byl psychicky i fyzicky násilný. Matka uzavřená do sebe. Sourozenci vzdálení. Naučila jsem se, že blízké vztahy bolí. Že láska není jen tak a je potřeba si ji zasloužit. Že je bezpečnější být „ta hodná a přizpůsobit se“ než věřit vlastním emocím. Že vnitřní bolest, je mé selhání.

Naučila jsem se:

vnímat nálady druhých dřív než svoje,
přebírat zodpovědnost za spokojenost okolí,
zlehčovat a odsouvat vlastní potřeby,
stydět se za emoce,
snášet vnitřní bolest jako normu.

A právě tohle je jedna z největších pastí traumatu:
když něco bolí pořád, mozek to přestane označovat jako varování – a začne to označovat jako realitu.

Snášet bolest není ctnost. Je to sebesabotáž.

Dnes už vím, že schopnost vydržet není vždy důkaz síly. A že síla není vždy prospěšná.
Někdy je to jen důkaz toho, že přežíváme v naučeném programu, který nás nutí snášet víc než ve skutečnosti musíme.

Bolest ubližuje každému. Jen nědo reaguje dřív a bolesti zamezí… a někdo bolest ignoruje tak dlouho, až přestane poznávat sám sebe.

A přesně to se mi dělo.

Moje největší zranění se opakovalo ve vztazích

Nejvíc se moje sebesabotáž projevovala v partnerských vztazích. Vybírala jsem si lidi se zraněním a vnitřním chaosem – a někde hluboko ve mně žila víra, že když budu dost hodná, dost trpělivá, dost chápající… tak si lásku zasloužím.

Že když budu zachraňovat, budu jednou konečně vybraná. Uviděná. Držená. Milovaná.

Jenže tohle je ten zlomový bod, který dnes učím i své klienty.
Láska není odměna za výkon.

Mám tři děti. Každé s jiným otcem. A každý z těch vztahů mi ukázal jinou tvář toho samého vzorce: jak snadno člověk opustí sebe, když věří, že bez toho nebude milovaný.

Byly to vztahy, ve kterých jsem se postupně ztrácela.
Ve kterých jsem si odvykala cítit.
Ve kterých jsem se snažila být „dost“ – a přitom jsem byla čím dál míň já.

Až jsem jednoho dne stála vyčerpaná na prahu svého života a došlo mi, že takhle už to dál nejde.

Zlom přišel až tehdy, když jsem byla úplně na dně

V té době už jsem chodila po terapeutech a lékařích. A to je pro mě důležitá část příběhu, protože já jsem dlouho byla ta „silná“.

Ta, co všechno zvládne.
Ta, co podrží druhé.
Ta, ke které si lidé chodí pro radu.

A najednou jsem byla já ta, která se rozpadá.

Dnes už to neříkám se studem. Říkám to s respektem.
Protože právě tam, úplně dole, jsem konečně začala vidět.

Ne jen to, co mi druzí dělali.
Ale i to, co jsem si dělala já sama tím, že jsem zůstávala.
Tím, že jsem se přizpůsobovala.
Tím, že jsem se pořád snažila zasloužit si něco, co se zasloužit nedá.

A začala jsem znovu stavět. Tentokrát jinak.

Ne z výkonu.
Ne z viny.
Ne z „musím být lepší, aby mě někdo miloval“.

Ale z lásky k sobě.

Uzdravování je proces. Ne rychlá oprava.

Trauma nezmizí tak, že na něj „zapomeneme“.
Ani tím, že se přesvědčíme, že „už to přece nebolí“.

Uzdravování je proces na zbytek života – ale to neznamená, že je to navždy stejně těžké. Znamená to, že se učíme:

rozpoznat, co je manipulace a co je realita,
znovu cítit své potřeby,
nastavovat hranice bez pocitu viny,
přestat se ztrácet ve vztazích,
vrátit se k sobě.

A hlavně: začít si věřit.

Proč dnes dělám to, co dělám

Dnes pracuji jako koučka, mentorka a peer průvodkyně pro lidi, kteří se dostávají z náročných životních situací – velmi často z toxických vztahů.

Nejsem tu proto, abych někoho „spravila“.
Nejsem tu proto, abych někoho zachraňovala.

Jsem tu proto, abych šla vedle vás, když se učíte:

znovu stát na vlastních nohách,

znovu slyšet sami sebe,
znovu vědět, co je pro vás pravda,
a znovu si vybrat život, který vás nebude stát zdraví.

Pokud jste teď v bodě, kdy máte pocit, že jste se ztratili…
možná jste jen příliš dlouho byli sami tam, kde jste sami být neměli.

A jestli chcete, můžeme na té cestě chvíli jít spolu.

CHCI BEZPLATNOU ONLINE KONZULTACI