Často slýcháme, že narcista nemá empatii. A tak se upínáme k představě, že když mu všechno dostatečně vysvětlíme, když budeme trpělivě komunikovat, když mu „otevřeme oči“, něco se v něm probudí. Že ho k empatii nějak přivedeme.

Jenže to je marný boj.

Ne proto, že by empatii neměl. Ale proto, že problém leží úplně jinde.

Empatie ano. Pocit viny ne.

Empatie je podle definice dvojí: kognitivní a emoční.

Kognitivní empatie znamená, že rozumově chápeme, co druhý prožívá.
Emoční empatie je schopnost se na druhého citově napojit – když něco prožívá on, část toho prožívání se přenese i na nás. A to jak radost, tak bolest.

Narcista empatii má. Ví, co dělá. Ví, co způsobuje. Vnímá to. Cítí to.

Co mu ale chybí, je pocit viny za to, co způsobuje.

A právě to je zásadní rozdíl.

Živí se emocemi

Narcista je člověk, který se živí emocemi druhých. Neznamená to, že by žádné vlastní neměl. Má jich dost – jen mu nestačí. Neustále v něm hlodá strach, že by mohl být malý, nedůležitý, že by někdo mohl zpochybnit jeho hodnotu. Potřebuje si pořád dokola potvrzovat svou velikost a význam.

A tak si bere potvrzení ze svého okolí. Věří, že na to má právo.

Možná by to svádělo k myšlence, že má jen kognitivní empatii a ta emoční mu chybí – že rozumí tomu, co dělá, ale necítí to. Jenže on to i cítí.

A právě proto je tak nebezpečný.

Výběr „zdrojů“ není náhoda

Narcista si své oběti vybírá. Má velmi citlivý radar na prožívání druhých lidí. Podle něj si vybírá své zdroje.

Někdy krátkodobé – rychlé vztahy, které mohou, ale nemusí být sexuální. Někdy mu stačí jen cítit zájem. A ten on cítí velmi dobře. Dělá mu dobře pocit, že „kdyby chtěl, mohl by mít“.

U dlouhodobých zdrojů si ale potřebuje být jistý, že vydrží opravdu hodně. Nepůjde po „slabých kusech“. Naopak – často si vybírá silné lidi, kteří si prošli traumatem. Lidi, kteří snesou víc. Kteří mají vyšší práh bolesti. Ti, kteří nic takového nezažili, by totiž příliš rychle odešli. Neunesli by psychický teror. A hlavně – nebyli by dost ovladatelní. A to by mohlo ohrozit jeho ego.

Aby mohl takové lidi rozpoznat, empatii potřebuje. Kognitivní i emoční.

Od lovebombingu k trestu

Empatii potřebuje i k tomu, aby mohl čerpat.

Na začátku vztahu přichází fáze lovebombingu – obdiv, láska, oddanost. Silné emoce, které mu jeho zdroj dodává. To je výživné období.

Jakmile ale odezní první vlna zamilovanosti a vztah by se měl přirozeně posunout dál, narcista začíná ztrácet přísun intenzivních emocí. A vnitřně se sype. Vnímá to jako zradu.

Potřebuje ty silné emoce zpět. A tak začne vyvolávat dramata.

Nejdřív nenápadně. Stačí mu, že vidí reakci – nejistotu, zmatek, žárlivost, slzy. Pak spokojeně svou oběť zase utiší. Když oběť začne být vůči drobným testům odolnější, přitvrzuje.

Postupně se vztah dostane do fáze, kdy je narcista vnitřně naštvaný, že zdroj „nedává krmivo“ sám od sebe. Oběť je vyčerpaná, opatrná, ostražitá. A on ji už nevnímá jako partnera, ale jako zdroj. Nástroj. Někoho, kdo měl plnit svou funkci – a neplní ji.

A za to si podle něj zaslouží jakékoli zacházení.

Nic z toho by ale nebylo možné, kdyby nedokázal vnímat a cítit, co druhý prožívá.

Obranný mechanismus: žádná vina

Jakmile by se měl objevit pocit viny nebo odpovědnosti, nastupuje obranná reakce: popření, vztek, přenesení viny jinam.

On je přesvědčený, že je v právu. Že jemu bylo ukřivděno.

Bez pocitu viny nevzniká pocit odpovědnosti. A bez odpovědnosti nejsou zábrany.

Proč vysvětlování nefunguje

Na druhé straně stojí oběť. Cítí bolest. Křivdu. Už ví, že jí je ubližováno, ale nechápe proč.

Je přirozené myslet si, že když nám někdo ubližuje, dělá to proto, že si to neuvědomuje. Navíc když jsme pod palbou obvinění, máme tendenci se hájit, vysvětlovat, dokazovat. Věříme, že když vše objasníme, druhý to pochopí – a přestane.

Jenže právě naše vysvětlování, zoufalství a snaha vše napravit jsou tím, co z nás narcista chce dostat. Naši energii. Naši snahu. Naše emoce.

To mu dává pocit důležitosti a kontroly.

On ví, co dělá. Dělá to záměrně. A s pocitem, že je v plném právu.

To je kombinace, se kterou se nedá bojovat vysvětlováním.

„Ale on se občas omluví…“

Často zaznívá:
„Občas se omluví.“
„K ostatním se chová jinak.“
„Někdy přizná chybu.“

Ano. Protože ví, že existují společenské normy. Ví, jak má vypadat lítost. Ví, kdy je potřeba ji předvést, aby si udržel postavení a přijetí.

Kdyby nikdy nepřiznal vinu, zdroj by vyčerpal příliš rychle. Totální destrukci si může dovolit až tehdy, když má adekvátní náhradu.

A tak drží svůj zdroj obrazně mezi životem a smrtí. Dost silný na to, aby plnil svou funkci. Dost oslabený na to, aby se nepostavil a neodešel.

Udržet tak křehkou rovnováhu vyžaduje empatii. Cítit, kdy ještě může přitvrdit – a kdy už musí povolit.

Mezitím si hledá další zdroje. A když najde „výživnější“, bez váhání přesune pozornost jinam.

Nikdy vás úplně nepustí

Ani starý zdroj ale zcela neopustí. Pořád z něj může čerpat – zoufalství, strach, reakce. Může jej očerňovat a získávat tak soucit okolí.

Ideálním nástrojem jsou například společné děti. Ale zvládne to i bez nich – pokud mu to dovolíte. Postará se, abyste věděli o jeho novém vztahu. Aby se k vám dostaly informace. Aby vás „náhodou“ potkal s novou láskou.

A čeká na reakci.

Pokud ji dostane, stále má přísun.

Nic z toho by nebylo možné bez empatie.

Řešení není změnit jeho

Problém tedy není v absenci empatie. Problém je v absenci pocitu viny.

On vaše emoce cítí. Cítí vaši bolest. A chce ji z vás cítit.

Proto řešení nespočívá v tom, změnit jeho. Vysvětlovat mu, co vám dělá. On to ví.

Řešení je změnit sebe tak, aby ve vás tyto pocity už nedokázal vyvolávat. Aby nad vámi postupně ztratil svou moc.

Je to cesta. Proces. Není to otázka jednoho rozhodnutí.

A právě na této cestě své klienty provázím.

Jestli jste se v těchto řádcích našli, možná je čas přestat to zvládat sami.
Domluvte si se mnou bezplatnou online konzultaci. Poznáme se, probereme vaši situaci a společně zjistíme, zda dává smysl navázat spolupráci.

CHCI BEZPLATNOU ONLINE KONZULTACI